Panzani - nikdy nelepí

27. dubna 2011 v 16:34 | Domini *KJ
.. aneb jedno z mnoha reklamních hesel, strategicky se vrývajících do mé i vaší mysli. Nechystám se tu polemizovat o tomhle tématu, přišla jsem sem pouze kydnout svůj fejeton, který jsme dostali za úkol napsat do hodiny češtiny. Tématem nebylo nic jiného než "reklamy okolo nás".
 

So sit on top of the world and tell me how you’re feeling

6. dubna 2011 v 23:31 | Domini
Mám chuť si udělat hezké sobotní ráno jen podle svých představ. Půl deváté, sluneční paprsky, vzduch ještě svěží po relativně studené noci. Sednout si na terasu, dívat se do zahrady, popíjet vanilkovou kávu z mého hrnku Starbucks a ukusovat máslový croissant. Jen tak se na chvíli doopravdy zastavit, otevřít oči, plně si uvědomit všech svých pět smyslů a snažit se je co nejvíce využít. Vidět krásu nově probuzeného dne, cítit vůni čerstvé kávy a na své kůži dotyky jemných ranních paprsků slunce, ukousnout si kus čerstvého pečiva a zaposlouchat se do melodie švitořícího ptactva. A po tom všem na malou chvíli zavřít oči a uvědomit si, jak je život občas krásný, když se opravdu snažíme ho krásným vidět. Zkusit se ponořit do své momentální dimenze plné požitků. Zapomenout aspoň na chvíli na všechny životní trable. Jen tak si zabruslit do těch nejkouzelnějších koutů své fantazie a snažit se z nich vytěžit maximum.

Můžete o tom číst a říkat si, jaký je to blábol. Když o tom budete přemýšlet, začne se vám to líbit. A když to zkusíte, už nebudete chtít žít jinak.

Zwaffelen a jiné krásné výrazy (vygůglete to)

29. března 2011 v 3:03 | Domini *KJ
Tak teda prvně se neomlouvám, že jsem nenapsala poměrně dlouhou dobu, jelikož nemusím psát na blog, když nechci. To jen na úvod a zaplašení momentu trapnosti při zahájení nového článku.

Není zase tak úplně pravda, že Holandsko je zemí větrných mlýnů, tulipánů a dřeváků. Všichni vás tahali za nos, když vám tyhle průpovídky vykládali. Abych věci uvědla na pravou míru, musím podotknout:
  • Za celý svůj pobyt v zemi "pod úrovní moře" jsem na větrné mlýny narazila akorát při výpravě speciálně za těmito starobylými monstry. (Výlet to byl milý, nicméně příliš zdlouhavý, když vezmete v potaz fakt, že celodenní akce byla zaměřena na procházení se okolo velkého šišatého něčeho.) Bylo nám řečeno, že většina mlýnů už po delší dobu stejně není v provozu, takže dle mého se z této dominanty Holandska stal pouhý přežitek. Ale uctívejme mlýny dál, žeano.
  • Možná tulipány vyváží do celého světa, avšak musí je pěstovat v nějakých přísně tajných a střežených specializovaných pěstírnách, protože jsem neviděla nikde ani jeden zpropadený tulipán, ať už jsem se snažila sebevíc.
  • No a s dřeváky se to má takto - jsou jednoduše pasé. Najdete je snad všude, hlavně ve formě suvenýrů - i já jsem jedny dostala, v mini verzi jako přívěšek na kdovíco, od mé hostitelské rodiny. (Avšak nikdy jsem si nevšimla, že by je někdo kupoval, hmm.) Když jsem se ptala Didiho ( - to je "můj" Holanďan, parťák ze školního výměnného pobytu, šestnáctileté milé a srandovní kuřátko), jestli je vůbec ještě někdo nosí, nastala velká rodinná debata, samozřejmě v holandštině (ne, opravdu jsem se neúčastnila). Všichni členové rodiny byli do tématu doslova zapálení, zbylo mi jen odhadovat, co kdo zrovna říká. Kdo kdy slyšel někdy jejich jazyk, určitě sdílí mé pobavení. Je to jak Benátky .. No, abych to nějak ukončila, dostalo se mi této odpovědi: Ne. Takže to je celá dřeváková aféra.
Mnohem typičtější je pro sýrožrouty jízda na kole. Nebylo neobvyklé narazit na skupinku studentů jedoucí poslušně ráno do školy po cyklostezce. Opravdu ojedinělý pohled pro běžného občana České republiky, kde jsou cyklisti v jisté menšině. Těch děcek tam byly desítky, tvořily jeden obrovský chumel vkusně oblečených mladých lidí jedoucích do svých ústavů pro další dávku nových vědomostí. Pozoruhodné, říkala jsem si v den první, pak se to i pro mě stala rutina.

A teď uteču od tématu 'Holandsko' a nikoho to nebude překvapovat.
Vlastně ne, ještě sem dám jednu fotku. Jsem na ní já - a teď hlasité ovace, mí drazí přátelé - ano, ano, přesně tak - a je taktéž z Hollandu. (Pro zajímavost: Je tu někdo, kdo si mě pamatuje ze 'starých dob' - a jak jsem vypadala dřív?)



Chytla jsem "jarní vlnu" či jak to nazvat. Mám chuť tvořit, měnit, zkrátka donutit věci, aby se vyvíjely novou, svěží cestou. Dejte mi obrovské plátno a já ho celé pomaluju, vytvořím něco. Něco. Chci vidět květiny, modrou oblohu, cítit svěží vánek, paprsky slunce na mé pokožce, chci si to vykračovat po cestě s pozitivní hudbou v uších, chci číst knihy s dobrou myšlenkou, dívat se na staré černobílé filmy z prostředí romantické Paříže, chci si uvařit dobré těstoviny v prosluněný sobotní den, nakoupit si nové, neotřelé věci do mého šatníku a prostě se jen tak usmívat.

Někdy mají věci jediný smysl, a to ten, že žádný jednoduše nemají.
 


Stopangin, Septolete, Strepsils, STRES

2. února 2011 v 19:11 | Domini *KJ
Z fleku bych si mohla otevřít drogový stánek. /"Hej, chlape, mám pár gramů fakt kvalitního matroše, pojď to očmuchat!"/ Nebo všechny ty pilulky, vodičky, šumáky a medicíny začít do sebe pravidelně cpát a tím se postarat o nápravu mé dočasně zdemolované imunity. Šla bych na to však radši přírodnější cestou, vzpomínáte přece, jak vám jako malým dětem vždycky cpali různé ovoce? Raději bych snědla tucet mandarinek, tucet oranžových koulí plných radostně smějících se panáčků s nápisem "Jsem vitamín C, sněž mě.", napsaným přes jejich pracovní úbory. Zajímalo by mě, co by se se mnou, alergikem na citrusy, stalo, kdybych třeba týden nejedla nic jiného. Jen mandarinky. Mandarinky. Mandarinky. Spoustu mandarinek. (O dost méně mě však zajímá, že vás to nezajímá. Jdu si pro kapesník.)
Hm. Už asi pět minut od chvíle, co jsem dopsala první a dosud poslední odstavec, sedím a nevím. Dál? Nechystám se tu veřejně polemizovat o tom, proč sem vlastně ještě něco píšu, ačkoliv se musím přiznat, že to dělám alespoň ve svojí hlavě. 
I just noticed, that - nemám ráda zadané lidi. Páry. Milence. Dva zamilované hlupáky s hlavami v oblacích. Dvě kráčející nádoby naplněné až po okraj přerůžovělými srdíčky. Dva tupé výrazy, bezduchý úsměv a vrkání. FUJ. IDC, co si o mně řeknete. Přijde mi však, jako by mě mé zkušenosti připravily téměř o všechny city, které jsem měla. Nezbylo mi jich dost na to, abych dokázala tohle pobláznění smyslů i nadále chápat. Naopak - rozumím tomu čím dál míň. Hloupé.

Píšu tolik, ale říkám málo. Jak stupidní. 

Zlostné rozpravy, všech citů popravy

7. prosince 2010 v 19:45 | Domini *KJ
Mám vztek. Vztek ze sebe samotné. Zlobím se, protože jsem nedokázala dokonale zkrotit své zakázané pocity. Lásku. Jsem přece cynik, ne? Copak mě může ovládat něco tak hloupého, tak plochého, tak pomíjejícího, tak PITOMÉHO, jako jsou city? Jen těžko se s mými názory a myšlenkami někdo ztotožní. Ale na tvrdém sebeovládání a moci nad vlastním myšlením si zakládám .. Nedovolím, aby mě někdo držel v hrsti. Tedy .. nechtěla jsem dovolit. Odolávám, ale stále se mi vrací účty za moji chatrnou obranu. Jediná věc, která mě uklidňuje, je myšlenka pomíjivosti. Zní to jako ohromné klišé, ale právě v něm je ukryta největší pravda - čas vše vyléčí. Nic není napořád, a jak se říká: Sejde z očí, sejde z mysli. (A jen blázen věří na nesmysly. Lálálá ..) Zkrátka - vyhnala jsem ze sebe to snivé, ze světa nadšené dítě a nahradila jej racionálně uvažujícím androidem. Smutné? Možná. Tedy s největší určitostí ano. Ale já si zvyknu, vy si zvyknete, všichni si zvyknou. Pubertální neuváženost si hold vybrala svou daň. Ale dost už otáčení .. Minulost dělá z lidí mrzáky. A na to se já necítím.