Srpen 2010

For tomorrow

30. srpna 2010 v 23:25 | Domini *KJ |  Myšlenkové eskapády
Vzdáváte se? Když vidíte, že cesta k cíli je moc dlouhá a členitá, rozhodně nic na způsob procházky růžovým sadem, zahodíte pomyslný meč, čímž dáte najevo, že jste prohráli ještě dřív, než jste to alespoň zkusili? Odbočujete na vedlejší cestu jen proto, abyste dali prostor někomu jinému, protože dle vašeho vědomí na to prostě nestačíte? 

Myslím, že tohle já neumím. A učit se to nechci. Neříkám, že vždycky je snadné jít si za svým cílem, zatnout zuby a hlava nehlava prorážet překážky. (Oh lord, proč to vždycky sklouzne do té klišovité kaše ..

Tak jinak. Jaký je pro vás nejlepší pocit na světě? 
Někdo je šťastný, když lásku dostává, někdo zase, když ji dává. Někdo miluje adrenalin, jiný zase pocit orgasmu. Jsou lidé, co se vyžívají v sebetrýznění, dobrovolně se utápí ve vlastním smutku, litují se a přitom si ani neuvědomují, že je to vlastně baví. 
Mě dokáže nejvíce uspokojit vědomí, že jsem dělala vše tak, jak nejlépe umím. Ten pocit se ještě několikrát znásobí, když za své snažení dostanu odměnu - ten pomyslný cíl. Musíme se však naučit, že ne vždy naše úsilí sklidí ovace ze všech stran. Občas ta odměna nepřijde hned. A někdy taky vůbec. (Trochu reality do toho snění.) Člověk musí začít se sebeuvědoměním. Všemu hned nepodléhat. A naopak - pokud je to možné, snažit se znovu. Nedělat ze sebe zoufalce, ale prostě se jen tak nevzdávat. 

Zkuste aspoň jednou za život říct slovo CHCI a zároveň vymazat ze svého slovníku slovo NEMŮŽU. Chtějte doopravdy, ne jen polovičatě. A když budete opravdu chtít, budete taky moct. 

Všechno je relativní.

Pathetic

16. srpna 2010 v 1:43 | Domini *KJ
Nejde to.





Občas tak moc chcete, tak moc toužíte, tak moc si přejete, tak moc na to myslíte, .. tak moc všechno, že vám zbude jen ŘVÁT A ŘVÁT, dokud ze sebe nedostanete tu energii, kterou jste chtěli zúročit ve svůj prospěch, ale okolnosti vám to nepřejí. Jen sedíte a hledíte, jak to všechno běží dál přesně tím směrem, kterým nechcete. Pozitiva mizí, vidina zlepšení se vzdaluje, vy jste zamrzli. Stali se z vás diváci. Jedno klišé říká, že všichni jsou herci ve hře jménem Život. Občas mi přijde, že někdo celou tu komedii režíruje a za trest občas vyhodí herce z jeviště (za nevhodné chování, kouření v prostorách šatny, sex v hledišti po konci představení, já nevím) a dovolí jim vrátit se zpátky, až si uvědomí, čím se provinili. Vždycky hra pokračuje, ale občas se na chvíli zastaví. Vy chcete hrát, chcete přemluvit scénáristu, ať do hry zakomponuje vaše nápady, ale on zarytě odmítá a nakazuje vám, ať si hledíte svého. V tu chvíli nemůžete nic. Jste důležití asi jako komparz, hloupé nicotné křoví. Lidi co pobíhají sem a tam. Lidi stojící na zastávce, ládující se hotdogem, čtoucí si noviny. Lidi jedoucí ve výtahu, po eskalátoru. Lidi jdoucí někam a nikam. LIDI. LOUTKY. PRACH. Často jediná možnost navrácení do hry vede přes oslabení vaší moci. Ten někdo jako režisér vás povolá zpět a dovolí vám pokračovat. Má to však ale háček - jste donuceni změnit směr, styl herectví, kostým. Někdy i celou roli. Ptáte se sami sebe - Zasloužím si to? Proč nemůžu nic? Máte svázané ruce a je vám slíbeno, že vám budou rozvázány až ve chvíli, kdy přistoupíte na smlouvu změnit to, co se změnit má. Nechcete, ale musíte. 

Nebo snad ne?!
Chci být režisér. I scénárista. 2v1. (A to se vyplatí.)

Jeden kamarád mi řekl, ať vytáhnu trumf z rukávu. Že prý tam vždycky nějaký mám. Snažila jsem se, opravdu. 
- Až po chvíli neúspěšného pátrání jsem si uvědomila, že mám na sobě tílko. Bez rukávů. 





Nejde to.