Prosinec 2010

Zlostné rozpravy, všech citů popravy

7. prosince 2010 v 19:45 | Domini *KJ
Mám vztek. Vztek ze sebe samotné. Zlobím se, protože jsem nedokázala dokonale zkrotit své zakázané pocity. Lásku. Jsem přece cynik, ne? Copak mě může ovládat něco tak hloupého, tak plochého, tak pomíjejícího, tak PITOMÉHO, jako jsou city? Jen těžko se s mými názory a myšlenkami někdo ztotožní. Ale na tvrdém sebeovládání a moci nad vlastním myšlením si zakládám .. Nedovolím, aby mě někdo držel v hrsti. Tedy .. nechtěla jsem dovolit. Odolávám, ale stále se mi vrací účty za moji chatrnou obranu. Jediná věc, která mě uklidňuje, je myšlenka pomíjivosti. Zní to jako ohromné klišé, ale právě v něm je ukryta největší pravda - čas vše vyléčí. Nic není napořád, a jak se říká: Sejde z očí, sejde z mysli. (A jen blázen věří na nesmysly. Lálálá ..) Zkrátka - vyhnala jsem ze sebe to snivé, ze světa nadšené dítě a nahradila jej racionálně uvažujícím androidem. Smutné? Možná. Tedy s největší určitostí ano. Ale já si zvyknu, vy si zvyknete, všichni si zvyknou. Pubertální neuváženost si hold vybrala svou daň. Ale dost už otáčení .. Minulost dělá z lidí mrzáky. A na to se já necítím.