S h i t . h a p p e n s - Články

Panzani - nikdy nelepí

Wed, 27 Apr 2011 16:34:03 +0200

.. aneb jedno z mnoha reklamních hesel, strategicky se vrývajících do mé i vaší mysli. Nechystám se tu polemizovat o tomhle tématu, přišla jsem sem pouze kydnout svůj fejeton, který jsme dostali za úkol napsat do hodiny češtiny. Tématem nebylo nic jiného než "reklamy okolo nás".

Uf. Pátek. Vypnout služební notebook, popřát kolegům v práci hezký víkend, zaklapnout za sebou dveře, procpat se úděsnou dopravní špičkou a konečně dorazit domů. To nejhorší máte za sebou, teď už jen zbývá vyhodit kopýtka na stůl a blaženě se oddávat zaslouženým 48 hodinám odpočinku. Existuje minimálně jedna aktivita, která spojuje téměř všechny světové národy. Činnost, v níž jsou namáhány zaočnicové svaly a svaly jedné ruky, zejména pak palce. Hobby, které může provozovat jak váš malý, uřvaný synátor, tak vaše prateta ze čtvrtého kolena, dožívající v pečovatelském domě. Kdepak, žádná moderní vize, nýbrž sledování staré "dobré" televize.

Když tedy po úmorném pracovním týdnu dosáhnete svého pomyslného cíle, sladké dvoudenní svobody, první, co s největší pravděpodobností uděláte, je, že se slastně uvelebíte do křesla a stisknete na ovladači onen červený (či zelený) knoflík, který celé veledílo uvede do provozu. Voila! Před vámi se otevírá zcela nový svět, který se od toho skutečného poměrně liší. Klikáním na příslušná tlačítka měníte programy a s nimi i úhly, jimiž se díváte na svět. Vaření, design, věda, historie, zábava, filmy, zprávy, pohádky, .. a reklamy. Reklamy ráno, reklamy odpoledne, reklamy večer, reklamy v noci. Reklamy zaměřené na děti, na teenagery, na dospělé i na seniory. Reklamy patnácti i třiceti sekundové. Reklamy v této i všech ostatních dimenzích.

Říká se "nehas, co tě nepálí"; nevím tedy, jak vám, ale mně se každopádně už solidně zapalují lýtka. Zmáčkněme na svém pomyslném ovladači tlačítko "replay" a vraťme se opět zpátky ke scéně popracovního pátečního hovění před televizí.

"Výborně, za pět čtyři, tedy čas mého oblíbeného seriálu," říkáte si s úsměvem na rtech, opilí nevědomostí o tom, co vás doopravdy čeká. Když se vám sotva po úvodních titulcích objeví před očima mladý muž stojící pod vodopádem kdesi uprostřed Amazonského pralesa, vychutnávající si svou osvěžující sprchu prostřednictvím zbrusu nového sprchového gelu s výtažky z eukalyptu, akácie, magnolie a kdejakých dalších chaluh, není žádný důvod volat očaře či důvěrného přítele psychiatra. Zrak ani rozum vás nešálí. Vetřelec je tu a neváhá vytasit své největší zbraně, jako jsou lákadla ke koupi šampónů, WC čističů, pracích prášků, léků, instantních polévek, hraček a v neposlední řade i aut. V hlavě se vám utvoří geniální myšlenka. "Hahá, démone, na mě si nepřijdeš!" chce se vám slavnostně zakřičet, zatímco přepínáte na jiný program, čímž podle vašeho domění onu zkázu zastavíte. Chyba lávky. Na jiné stanici jste svědky toho, že bílá je tentokrát ještě bělejší a prádlo - světe, div se - ještě více čistější. Seškrábnete zbytek svých sil ze dna a vydáte se na poslední misi vstříc nové stanici, na níž vás však již netrpělivě očekává žena středního věku seriózního vzezření, která vám neváhá nabídnout super-extra-úžasnou půjčku, na níž rozhodně neztratíte ani jednu vámi tvrdě vydřenou korunu.

Se zlostí v duši, kterou by vám mohl závidět i býk štvaný v corridě, opět stisknete červené (či zelené) tlačítko, kterým jste celý tenhle humbuk spustili a obrazovka v onen moment zhasne. Rukou zalovíte v pořadači stojícím vedle sedačky a vytáhnete náhodný časopis, v lepším případě ten, jehož koupí jste si udělali radost jednoho rána po cestě do práce, v tom horším magazín patřící vaší drahé polovičce, jehož obsah je vám asi tak blízký jako malému dítěti teorie o Schrödingerově kočce. Tak či onak, každá pátá stránka se bude věnovat tomu samému, jen v jiném odvětví - reklamu na holící strojek nahradí reklama na depilační voskové pásky, pánské oblečení (samozřejmě podle posledních módních trendů) je pak substituováno dámským. S poměrně velkým neklidem a obavami o budoucnost světa zavrhnete i tuto formu přijímání informací a vrhnete se na poslední médium - internet. Vaším jediným záměrem bylo zjistit, co se právě děje ve světě, jenže jste byl zavalen takřka desítkou vyskakujících oken s pornografickým materiálem a proti vlastní vůli vám byla při navštívení emailu nabídnuta viagra až z druhého konce zeměkoule od kubánského pletače slaměných sandálů. Zbývá vám snad už jen jediné - utéct.

Frčíte si to po dálnici nekřesťanskou rychlostí, když v tom váš zrak padne na hrudník jisté sličné slečny, která je tváří reklamní kampaně na spodní prádlo, umístěné na obřím billboardu stojícím vedle cesty. S velkým štěstím a všemi strážnými anděly nad hlavou se po šikovném nárazu do svodidel o pár chvil později sbíráte z pod kupy plechů, jenž by se kdysi dala nazvat autem, a hbitě voláte 155, 158 a poté číslo 1188, "číslo na všechna čísla", jehož znění i slogan znáte - jak jinak než - z reklamy.

So sit on top of the world and tell me how you’re feeling

Wed, 06 Apr 2011 23:31:33 +0200

Mám chuť si udělat hezké sobotní ráno jen podle svých představ. Půl deváté, sluneční paprsky, vzduch ještě svěží po relativně studené noci. Sednout si na terasu, dívat se do zahrady, popíjet vanilkovou kávu z mého hrnku Starbucks a ukusovat máslový croissant. Jen tak se na chvíli doopravdy zastavit, otevřít oči, plně si uvědomit všech svých pět smyslů a snažit se je co nejvíce využít. Vidět krásu nově probuzeného dne, cítit vůni čerstvé kávy a na své kůži dotyky jemných ranních paprsků slunce, ukousnout si kus čerstvého pečiva a zaposlouchat se do melodie švitořícího ptactva. A po tom všem na malou chvíli zavřít oči a uvědomit si, jak je život občas krásný, když se opravdu snažíme ho krásným vidět. Zkusit se ponořit do své momentální dimenze plné požitků. Zapomenout aspoň na chvíli na všechny životní trable. Jen tak si zabruslit do těch nejkouzelnějších koutů své fantazie a snažit se z nich vytěžit maximum.

Můžete o tom číst a říkat si, jaký je to blábol. Když o tom budete přemýšlet, začne se vám to líbit. A když to zkusíte, už nebudete chtít žít jinak.

Zwaffelen a jiné krásné výrazy (vygůglete to)

Tue, 29 Mar 2011 03:03:22 +0200

Tak teda prvně se neomlouvám, že jsem nenapsala poměrně dlouhou dobu, jelikož nemusím psát na blog, když nechci. To jen na úvod a zaplašení momentu trapnosti při zahájení nového článku.

Není zase tak úplně pravda, že Holandsko je zemí větrných mlýnů, tulipánů a dřeváků. Všichni vás tahali za nos, když vám tyhle průpovídky vykládali. Abych věci uvědla na pravou míru, musím podotknout:

Za celý svůj pobyt v zemi "pod úrovní moře" jsem na větrné mlýny narazila akorát při výpravě speciálně za těmito starobylými monstry. (Výlet to byl milý, nicméně příliš zdlouhavý, když vezmete v potaz fakt, že celodenní akce byla zaměřena na procházení se okolo velkého šišatého něčeho.) Bylo nám řečeno, že většina mlýnů už po delší dobu stejně není v provozu, takže dle mého se z této dominanty Holandska stal pouhý přežitek. Ale uctívejme mlýny dál, žeano.
Možná tulipány vyváží do celého světa, avšak musí je pěstovat v nějakých přísně tajných a střežených specializovaných pěstírnách, protože jsem neviděla nikde ani jeden zpropadený tulipán, ať už jsem se snažila sebevíc.
No a s dřeváky se to má takto - jsou jednoduše pasé. Najdete je snad všude, hlavně ve formě suvenýrů - i já jsem jedny dostala, v mini verzi jako přívěšek na kdovíco, od mé hostitelské rodiny. (Avšak nikdy jsem si nevšimla, že by je někdo kupoval, hmm.) Když jsem se ptala Didiho ( - to je "můj" Holanďan, parťák ze školního výměnného pobytu, šestnáctileté milé a srandovní kuřátko), jestli je vůbec ještě někdo nosí, nastala velká rodinná debata, samozřejmě v holandštině (ne, opravdu jsem se neúčastnila). Všichni členové rodiny byli do tématu doslova zapálení, zbylo mi jen odhadovat, co kdo zrovna říká. Kdo kdy slyšel někdy jejich jazyk, určitě sdílí mé pobavení. Je to jak Benátky .. No, abych to nějak ukončila, dostalo se mi této odpovědi: Ne. Takže to je celá dřeváková aféra.

Mnohem typičtější je pro sýrožrouty jízda na kole. Nebylo neobvyklé narazit na skupinku studentů jedoucí poslušně ráno do školy po cyklostezce. Opravdu ojedinělý pohled pro běžného občana České republiky, kde jsou cyklisti v jisté menšině. Těch děcek tam byly desítky, tvořily jeden obrovský chumel vkusně oblečených mladých lidí jedoucích do svých ústavů pro další dávku nových vědomostí. Pozoruhodné, říkala jsem si v den první, pak se to i pro mě stala rutina.

A teď uteču od tématu 'Holandsko' a nikoho to nebude překvapovat.

Vlastně ne, ještě sem dám jednu fotku. Jsem na ní já - a teď hlasité ovace, mí drazí přátelé - ano, ano, přesně tak - a je taktéž z Hollandu. (Pro zajímavost: Je tu někdo, kdo si mě pamatuje ze 'starých dob' - a jak jsem vypadala dřív?)

Chytla jsem "jarní vlnu" či jak to nazvat. Mám chuť tvořit, měnit, zkrátka donutit věci, aby se vyvíjely novou, svěží cestou. Dejte mi obrovské plátno a já ho celé pomaluju, vytvořím něco. Něco. Chci vidět květiny, modrou oblohu, cítit svěží vánek, paprsky slunce na mé pokožce, chci si to vykračovat po cestě s pozitivní hudbou v uších, chci číst knihy s dobrou myšlenkou, dívat se na staré černobílé filmy z prostředí romantické Paříže, chci si uvařit dobré těstoviny v prosluněný sobotní den, nakoupit si nové, neotřelé věci do mého šatníku a prostě se jen tak usmívat.

Někdy mají věci jediný smysl, a to ten, že žádný jednoduše nemají.

Stopangin, Septolete, Strepsils, STRES

Wed, 02 Feb 2011 19:11:42 +0100

Z fleku bych si mohla otevřít drogový stánek. /"Hej, chlape, mám pár gramů fakt kvalitního matroše, pojď to očmuchat!"/ Nebo všechny ty pilulky, vodičky, šumáky a medicíny začít do sebe pravidelně cpát a tím se postarat o nápravu mé dočasně zdemolované imunity. Šla bych na to však radši přírodnější cestou, vzpomínáte přece, jak vám jako malým dětem vždycky cpali různé ovoce? Raději bych snědla tucet mandarinek, tucet oranžových koulí plných radostně smějících se panáčků s nápisem "Jsem vitamín C, sněž mě.", napsaným přes jejich pracovní úbory. Zajímalo by mě, co by se se mnou, alergikem na citrusy, stalo, kdybych třeba týden nejedla nic jiného. Jen mandarinky. Mandarinky. Mandarinky. Spoustu mandarinek. (O dost méně mě však zajímá, že vás to nezajímá. Jdu si pro kapesník.)

Hm. Už asi pět minut od chvíle, co jsem dopsala první a dosud poslední odstavec, sedím a nevím. Dál? Nechystám se tu veřejně polemizovat o tom, proč sem vlastně ještě něco píšu, ačkoliv se musím přiznat, že to dělám alespoň ve svojí hlavě.

I just noticed, that - nemám ráda zadané lidi. Páry. Milence. Dva zamilované hlupáky s hlavami v oblacích. Dvě kráčející nádoby naplněné až po okraj přerůžovělými srdíčky. Dva tupé výrazy, bezduchý úsměv a vrkání. FUJ. IDC, co si o mně řeknete. Přijde mi však, jako by mě mé zkušenosti připravily téměř o všechny city, které jsem měla. Nezbylo mi jich dost na to, abych dokázala tohle pobláznění smyslů i nadále chápat. Naopak - rozumím tomu čím dál míň. Hloupé.

Píšu tolik, ale říkám málo. Jak stupidní.

Zlostné rozpravy, všech citů popravy

Tue, 07 Dec 2010 19:45:47 +0100

Mám vztek. Vztek ze sebe samotné. Zlobím se, protože jsem nedokázala dokonale zkrotit své zakázané pocity. Lásku. Jsem přece cynik, ne? Copak mě může ovládat něco tak hloupého, tak plochého, tak pomíjejícího, tak PITOMÉHO, jako jsou city? Jen těžko se s mými názory a myšlenkami někdo ztotožní. Ale na tvrdém sebeovládání a moci nad vlastním myšlením si zakládám .. Nedovolím, aby mě někdo držel v hrsti. Tedy .. nechtěla jsem dovolit. Odolávám, ale stále se mi vrací účty za moji chatrnou obranu. Jediná věc, která mě uklidňuje, je myšlenka pomíjivosti. Zní to jako ohromné klišé, ale právě v něm je ukryta největší pravda - čas vše vyléčí. Nic není napořád, a jak se říká: Sejde z očí, sejde z mysli. (A jen blázen věří na nesmysly. Lálálá ..) Zkrátka - vyhnala jsem ze sebe to snivé, ze světa nadšené dítě a nahradila jej racionálně uvažujícím androidem. Smutné? Možná. Tedy s největší určitostí ano. Ale já si zvyknu, vy si zvyknete, všichni si zvyknou. Pubertální neuváženost si hold vybrala svou daň. Ale dost už otáčení .. Minulost dělá z lidí mrzáky. A na to se já necítím.

For tomorrow

Mon, 30 Aug 2010 23:25:41 +0200

Vzdáváte se? Když vidíte, že cesta k cíli je moc dlouhá a členitá, rozhodně nic na způsob procházky růžovým sadem, zahodíte pomyslný meč, čímž dáte najevo, že jste prohráli ještě dřív, než jste to alespoň zkusili? Odbočujete na vedlejší cestu jen proto, abyste dali prostor někomu jinému, protože dle vašeho vědomí na to prostě nestačíte?

Myslím, že tohle já neumím. A učit se to nechci. Neříkám, že vždycky je snadné jít si za svým cílem, zatnout zuby a hlava nehlava prorážet překážky. (Oh lord, proč to vždycky sklouzne do té klišovité kaše ..)

Tak jinak. Jaký je pro vás nejlepší pocit na světě?

Někdo je šťastný, když lásku dostává, někdo zase, když ji dává. Někdo miluje adrenalin, jiný zase pocit orgasmu. Jsou lidé, co se vyžívají v sebetrýznění, dobrovolně se utápí ve vlastním smutku, litují se a přitom si ani neuvědomují, že je to vlastně baví.

Mě dokáže nejvíce uspokojit vědomí, že jsem dělala vše tak, jak nejlépe umím. Ten pocit se ještě několikrát znásobí, když za své snažení dostanu odměnu - ten pomyslný cíl. Musíme se však naučit, že ne vždy naše úsilí sklidí ovace ze všech stran. Občas ta odměna nepřijde hned. A někdy taky vůbec. (Trochu reality do toho snění.) Člověk musí začít se sebeuvědoměním. Všemu hned nepodléhat. A naopak - pokud je to možné, snažit se znovu. Nedělat ze sebe zoufalce, ale prostě se jen tak nevzdávat.

Zkuste aspoň jednou za život říct slovo CHCI a zároveň vymazat ze svého slovníku slovo NEMŮŽU. Chtějte doopravdy, ne jen polovičatě. A když budete opravdu chtít, budete taky moct.

Všechno je relativní.

Pathetic

Mon, 16 Aug 2010 01:43:42 +0200

Nejde to.

Občas tak moc chcete, tak moc toužíte, tak moc si přejete, tak moc na to myslíte, .. tak moc všechno, že vám zbude jen ŘVÁT A ŘVÁT, dokud ze sebe nedostanete tu energii, kterou jste chtěli zúročit ve svůj prospěch, ale okolnosti vám to nepřejí. Jen sedíte a hledíte, jak to všechno běží dál přesně tím směrem, kterým nechcete. Pozitiva mizí, vidina zlepšení se vzdaluje, vy jste zamrzli. Stali se z vás diváci. Jedno klišé říká, že všichni jsou herci ve hře jménem Život. Občas mi přijde, že někdo celou tu komedii režíruje a za trest občas vyhodí herce z jeviště (za nevhodné chování, kouření v prostorách šatny, sex v hledišti po konci představení, já nevím) a dovolí jim vrátit se zpátky, až si uvědomí, čím se provinili. Vždycky hra pokračuje, ale občas se na chvíli zastaví. Vy chcete hrát, chcete přemluvit scénáristu, ať do hry zakomponuje vaše nápady, ale on zarytě odmítá a nakazuje vám, ať si hledíte svého. V tu chvíli nemůžete nic. Jste důležití asi jako komparz, hloupé nicotné křoví. Lidi co pobíhají sem a tam. Lidi stojící na zastávce, ládující se hotdogem, čtoucí si noviny. Lidi jedoucí ve výtahu, po eskalátoru. Lidi jdoucí někam a nikam. LIDI. LOUTKY. PRACH. Často jediná možnost navrácení do hry vede přes oslabení vaší moci. Ten někdo jako režisér vás povolá zpět a dovolí vám pokračovat. Má to však ale háček - jste donuceni změnit směr, styl herectví, kostým. Někdy i celou roli. Ptáte se sami sebe - Zasloužím si to? Proč nemůžu nic? Máte svázané ruce a je vám slíbeno, že vám budou rozvázány až ve chvíli, kdy přistoupíte na smlouvu změnit to, co se změnit má. Nechcete, ale musíte.

Nebo snad ne?!

Chci být režisér. I scénárista. 2v1. (A to se vyplatí.)

Jeden kamarád mi řekl, ať vytáhnu trumf z rukávu. Že prý tam vždycky nějaký mám. Snažila jsem se, opravdu.

- Až po chvíli neúspěšného pátrání jsem si uvědomila, že mám na sobě tílko. Bez rukávů.

Nejde to.

Jack is back!

Fri, 11 Jun 2010 16:34:22 +0200

Znáte takový ten pocit, kdy si vzpomenete na něco dávno zapomenutého, co jste kdysi měli rádi, ale vyšoupli jste to ze svého života na dlouhou dobu? Když se ve vaší mysli něco hne a přinutí vás to onu uzavřenou kapitolu znovu otevřít a pokračovat tam, kde jste kdysi skončili?

Prostě tu zase jsem. A můžu kdykoliv znovu zmizet.